Co máme společného

Cíl: vytvářet společné vazby ve skupině, přestrukturovat obvyklé (dosa–

vadní) vydělené malé skupiny, zajistit pocit, že člověk vždy někam patří

a s mnohými může sdílet něco společného, stimulovat vazby ve skupině.

Klíčové kompetence: kognitivní kompetence ­ poznatky o cizí kultuře,

předcházení předsudkům, stereotypům, tolerování odlišnosti.

Cílová skupina: 8–30 (menší skupina však může pracovat intenzivněji).

Čas: 60–90 minut (dle velikosti skupiny a ochoty diskutovat o tématu).

Pomůcky: nejsou nutné, lze však využít mapu z předchozí hry, nebo 

libovolnou mapu z atlasu, pastelky a malé kousky papíru (cca 3 ks na jed–

noho hráče).

Postup: Vedoucí hry buď naváže na předchozí hru s pocitem domova,

nebo celou situaci krátce uvede promluvou o rozdílech a podobnostech

mezi lidmi a jejich přehlížení či podceňování.

A. Vedoucí hry může navázat na předchozí „herní“ situaci a pokusit se

propojit nově vztahy mezi účastníky skupiny tím, že je požádá, aby umísti–

li své značky na 3 místa (např. v Evropě), kde jim bylo dobře, kde zažili

něco pěkného, potkali příjemné lidi atp. Zdůrazní přitom, aby se nevázali

pouze na domácí prostředí. Zpravidla dojde k tomu, že se na některých mís–

tech či v některých zemích začnou potkávat účastníci, kteří pocházejí odji–

nud, a rozbije se dosavadní členění ve skupině. Mohou pak společně hledat,

zda mají kromě zážitku i něco dalšího, co je společně charakterizuje.

B. Nezávisle na předchozí situaci (nebo v návaznosti na ní) vyzve ve–

doucí hry účastníky, aby se rozdělili do menších skupin podle určitých cha–

rakteristik: muži a ženy, mladší, prostřední a starší sourozenci, lidé z jihu

a ze severu, optimisté a pesimisté a neutrální. Poté požádá vedoucí účastní–

ky, aby hledali společné charakteristiky všech členů v dílčích skupinách,

s nimiž pak seznámí ostatní účastníky. 

Diskuse (vyhodnocení): Diskusi by měl trenér ladit tak, aby vedla k úva–

hám, co máme společného, přestože jsme v některých směrech odlišní. Je

dobré pracovat s trochou humoru a dávkované nadsázky, pokud je skupina

komunikačně pasivnější. Lze rovněž nastolit otázku, zda je pro porozumě–

ní druhému člověku a spolupráci s ním důležitější stavět na rozdílech či po–

dobnostech. Trenér by měl upozornit na to, že přeceňování rozdílů často

vede k vytváření nepotřebných komunikačních bariér.

164